India: Astravidya - gaman misterius, padha karo bom atom?

8 05. 02. 2024
Konferensi internasional eksopolitik, sejarah lan spiritualitas kaping 6

Mnozí se při pátrání po utajených vědomostech vydávají do minulosti lidstva. Proto je s každou kulturou starověku, vedle vědeckých teorií, spojena i spousta zajímavých, ale ne moc přesvědčivých hypotéz. To se týká i harappské kultury.

Jednou z nejpřitažlivějších záhad Indie je astravidjá. Tak Árjové nazývali tajemnou zbraň (v jiném výkladu se nejedná o zbraň, ale o návod k jejímu použití), která patřila Harappanům. Ve starobylém indickém eposu je tato neporazitelná zbraň popsána takto: „Usmrtí plody v ženách“ a „může ničit země a národy na celá pokolení“.

Použití astravidje je doprovázeno explozí velmi ostrého světla a ohněm, který pohlcuje vše živé a ničí stavby na rozlehlé ploše. Bohové dali Ardžunovi, hrdinovi eposu, zázračnou zbraň a k ní následující instrukci: „Tato neobyčejná zbraň, vůči které není obrany, nesmí být tebou nikdy použita proti lidem, pokud by byla obrácena proti slabým, mohla by sežehnout celý svět…“

Tento popis velmi připomíná jadernou bombu. Podobnost mezi astravidjí a atomovou zbraní je natolik zarážející, že část popisu astravidje v Mahábháratě“: „Záře jasnější než tisíc Sluncí se zrodí ve tmě…“ použil Robert Jungk jako název své knihy Jasnější než tisíc Sluncí, kde je zdokumentován vývoj atomových zbraní.

Fyzik Robert Oppenheimer, jeden z otců atomové bomby, byl přesvědčen, že se svým výzkumem vydal stejným směrem, kterým se ubírali i staří Indové a nakonec ovládli tajemství jaderné zbraně.

V jedné z kapitol Mahábháraty se vypráví o nebeské bitvě, kterou můžeme považovat za jadernou válku:

Astravidja - záhadná zbraň, obdoba atomové bomby„…ve své velkoleposti se zdvihaly sloupy rozžhaveného dýmu a plameny jasnější než tisíc Sluncí. Železné blesky, gigantičtí poslové smrti, obrátili v popel celý rod Vrišniů a Adhaků. Těla byla spálena k nepoznání.

Vypadaly vlasy i nehty. Bez zřejmé příčiny se rozpadla hliněná nádoba. Ptáci byli pokrytí šedí. Po několika hodinách se stala potrava nepoužitelnou. Přeživší vojáci se vrhali do vody, aby smyli popel.“

Badatelé, kteří se zabývají mytologií starověkých národů, často naráží na paradoxní a pro historiky zcela neočekávané schopnosti a vynálezy dávných lidí. Můžeme ale věřit mýtům? Historici odpověď na tuto otázku zatím nenašli.

Existuje nemálo případů, kdy přesvědčení o pravdivosti mýtů a legend, vedlo k neuvěřitelným objevům. Heinrich Schliemann odkryl na kopci Hisarlik Tróju právě proto, že věřil v pravdivost každého slova Illiady (mimochodem, někteří vědci jsou dodnes přesvědčeni, že Schliemann nenašel řeckou Tróju, ale úplně jiné město).

Schliemannovi tenkrát pomohla i taková drobnost jako údaj, že kopec, kde se nachází Trója, musí být malý, protože hrdinové trójské války mohli třikrát oběhnout hradby města, aniž by se příliš unavili. Pokud by neměl neotřesitelnou víru v pravdivost eposu, Trója by možná ještě pořád nebyla objevena.

Můžeme uvést i další případ, Hérodotos ve svém popisu Egypta, vypráví, že Egypťané mumifikovali posvátná zvířata,Astravidja - záhadná zbraň, obdoba atomové bomby konkrétně býky boha Serapise, a k pohřbívání takových mumií vystavěli zvláštní chrám, Serápeum. Egyptologové předminulého století jednohlasně tvrdili, že se jedná o zkazku, kterou si vymyslel buď sám Hérodotos, nebo Egypťané, protože se rozhodli zažertovat si na úkor důvěřivých cizinců. Pouze jediný historik Hérodotovi uvěřil, a tím byl francouzský archeolog Auguste Mariette. Našel Serápeum a v chrámu objevil mumifikovaná těla posvátných býků.

Je možné ale důvěřovat Mahábháratě tak jako věřili svým pramenům Schliemann a Mariette? Někteří badatelé na tuto otázku odpovídají kladně. Podle jejich mínění, je důvodem pro tuto odpověď záhadné zmizení obyvatel měst v údolí Indu.

V ruinách měst byly nalezeny kostry lidí a zvířat, ovšem těch několik koster je v ostrém kontrastu s rozlohou města, a přivádí nás k předpokladu, že obyvatelé buď někam odešli, nebo byli zabiti neznámým způsobem, který úplně a zcela lidi „rozpustil“.

Hypotéza začala vypadat ještě pravděpodobněji, když byly v Mohendžo-Dáru objeveny stopy po obrovském požáru. Polohy koster potvrzují, že tito lidé nezemřeli v boji proti útočníkům. Smrt je zastihla v okamžiku, kdy se věnovali všedním úkonům.

Další objev překvapil historiky ještě více, v různých místech města byly nalezeny velké kusy spečené hlíny a celé tabule zeleného skla, ve které se proměnil písek. Písek a hlína se působením vysoké teploty roztavily a pak rychle zatuhly.

Italští vědci dokázali, že přeměna písku ve sklo je možná pouze při teplotě vyšší než 1500 stupňů Celsia. Technologie té doby ovšem dovolovala dosáhnout takové teploty pouze v hutních pecích, ale že by požár o tak vysoké teplotě byl na celém území města, je velmi nepravděpodobné.  Dokonce ani v současnosti bychom to bez hořlavých látek nedokázali.

Astravidja - záhadná zbraň, obdoba atomové bombyKdyž archeologové provedli vykopávky na celém teritoriu Mohendžo-Dára, zjistili další zvláštnost. Ve středu obytné části byla velmi zřetelně patrná oblast epicentra, kde byly všechny budovy jakoby smeteny vichrem. Od epicentra k hradbám bylo poničení čím dál tím menší. A v tom se skrývá jedna ze záhad města, nejlépe se dochovaly stavby na okrajích u hradeb, které jsou ale při útoku normálního vojska nejvíce zničeny, včetně hradeb.

Poškození Mohendžo-Dára velmi připomíná následky výbuchu v Hirošimě a Nagasaki, tvrdí Angličan Davenport a Ital Vincenti. Zároveň také upozornili na to, že po každém atomovém výbuchu na jaderné střelnici ve státě Nevada, se nacházely kusy zeleného skla v podobném množství, jako bylo nalezeno v Mohendžo-Dáru.

Někteří badatelé se domnívají, že na území Indie existovala vysoce vyspělá civilizace, která byla na vyšší úrovni, než naše současná. Zanikla v důsledku střetu s jinou, stejně vyspělou, anebo mimozemskou civilizací, za nekontrolovaného použití techniky, řekněme jaderných zbraní.

Další, asi nejfantastičtější teorie, tvrdí, že Harappané navázali kontakt s mimozemskou civilizací a díky tomu se jim do rukou dostala špičková zbraň, na kterou ještě nebyli připraveni. A v důsledku nesprávného použití této zbraně zanikla civilizace v údolí Indu.

Zničené hlavní město kultury v poříčí Indu není jediným příkladem záhadných ruin, sežehnutých „nebeským ohněm“. K takovým patří i několik starověkých měst v různých koutech celé naší planety, říkají archeologové. Jako příklad uvádí hlavní město chetitské říše, Chattušaš, žulové zdi irské pevnosti Dundalk a skotské Tap o’ Noth, incký Sacsayhuamán nebo Borsippu nedaleko Babylónu.

Stopy po takových požárech zaskočily dokonce i historiky. Známý odborník na biblickou archeologii, Erich Zehren, píše: „Nelze najít vysvětlení, odkud se vzal takový žár, který nejenom rozpálil, ale i roztavil stovky cihel a sežehnul celou nosnou konstrukci. Věž se žárem spekla v jednolitou hmotu, podobnou sklu“. Tak Zehren komentuje skutečnost, že 46 metrová věž v Borsippě byla spečená jak zvnějšku, tak i zevnitř.

Jaké je tedy řešení tohoto problému? Jaderný výbuch by do atmosféry uvolnil velké množství radioaktivní izotopů. V kostech lidí, kteří při atomovém výbuchu zahynuli, byl nalezen obsah C14 daleko vyšší, než u jejich současníků Astravidja - záhadná zbraň, obdoba atomové bombynevystavených vlivu radiace.

Z toho vyplývá, že obsah C14, který vědci nalezli v kostrách obyvatelů Mohendžo-Dára, by potvrzoval, že harappská kultura je daleko starší, než předpokládají současní historici. Znamenalo by to, že město bylo postaveno o 5, 10, a možná i dokonce o 30 tisíc let dříve, než se domnívají.

To samé se týká i dalších měst v údolí Indu, jejich by také obyvatelé byli vystaveni ozáření. Mohlo by to tak vůbec být? Harappské výrobky byly dobře známé v Mezopotámii i Malé Asii a jsou datovány do období 3 – 2 tisíce let př.n.l., ale ne dříve.

Představme si, že harappská civilizace zanikla kolem 10 000 let př.n.l. V takovém případě by bylo zvláštní, že se v Mezopotámii s jejími výrobky seznamují na konci 3 tisíciletí př.n.l. Jaký význam by pak měly záhadné země Melucha a Magan, vždyť města z poříčí Indu již neměla existovat téměř 8000 let.

Právě z Meluchy a Maganu se do Mezopotámie dováželi harappské výrobky, není přece možné, aby kupci obchodovali se zbožím, které v samotné Indii již několik tisíc let nebylo. Nejen to, ve městech na Indu byly nalezeny mezopotámské výrobky, také datované do 3 – 2 tisíciletí př.n.l.. Jinými slovy, znamenalo by to, že Harappané používali mezopotámské předměty mnoho let před narozením jejich tvůrců.

A nejedná se pouze o Mohendžo-Dáro, i jiná místa, poznamenaná „nebeským ohněm“, jsou také výborně datovaná. Historici znají doby vládnutí mnohých chetitských panovníků včetně roku, kdy usedli na trůn. Znají dopisy, které byly zaslány egyptským faraonům a vládcům měst Blízkého východu.

Jaderný výbuch v Chattušaši by znamenal posunutí vládnutí nám známých králů více do minulosti a to znamená, že by žili a zemřeli dřív než adresáti jejich dopisů. Zrovna tak nedovolují posunout dataci předměty, nalezené v keltských pevnostech, údajně zasažených jadernou zbraní.

Astravidja - záhadná zbraň, obdoba atomové bombyJak by nebyla hypotéza jaderné zbraně zajímavá, historie je, bohužel, nucená ji odmítnout jako nepodloženou. Nejspíše bylo město vypáleno útočníky, případně ho mohli sežehnout sami Harappané, protože došlo z nějakého důvodu k jeho poskvrnění.

Ale jak tedy potom vysvětlíme vysokou teplotu hoření? Odpověď na tuto otázku nám může dát věž v Borsippě v dnešním Iráku. Tento region patří k exportérům ropy, proto by nebylo nemožné, že věž polili touto hořlavou látkou jak zvenku, tak uvnitř.

Záhadná Astravidjá, na svou dobu fenomenální zbraň, je určitě pozemského původu. Takovou zbraní by mohla být nějaká obdoba střelného prachu nebo „řeckého ohně“. Můžeme se také domnívat, že Harappané znali tajemství hořlavých materiálů, jako je síra, ledek a možná i fosfor.

A na místě, které bylo označeno, jako epicentrum výbuchu, stával tenkrát sklad s  hořlavinami. V průběhu času pak byly dávné technologie zapomenuty a výsledky jejich použití byly potomky silně nadsazeny.

Apa senjata atom ing jaman kuna?

Ndeleng Hasil

Ngundhuh ... Ngundhuh ...

Artikel sing padha